Vážení čtenáři, (pane Hanáku, pane Olmere),

kde je hranice mezi odčinitelnou a neodčinitelnou vinou a kdo ve svých rukou třímá právo zatracení - ono „svaté“ právo hodit kamenem? Tyto otázky klade roztržka na téma (tzv.) komunistické minulosti prezidentského kandidáta pana J. Fischera mezi V. Olmerem a T. Hanákem. Jsou skvělou příležitostí k sebereflexi každého jednoho z nás. 

Když jsem shlédl (audio-vizuální) výzvu pana T. Hanáka, napadlo mě, kolik se v jeho slovech sešlo etického patosu. Co slovo, to hozený kamen. Nuže budiž. Mozaika názorů v předvolební polemice se vybarvuje dalšími odstíny. Skoro jako modřina chtělo by se dodat. Musí v sobě nalézt velké mravní přesvědčení člověk, který s tak výmluvnou jistotou zvedne kamen ze země a opakovaně jím trefí svůj cíl. Živý cíl.

Dnes jsem narazil na odezvu z pera pana V. Olmera. Svým „vyznáním“ se dostal do spárů vykladačů černé a bílé (např. blogera F. Matějky). Byl svržen do stoky zrádců. A pokud ne tam, pak aspoň do kategorie prospěchářů. Jinými slovy: Sebezáchovný a mírový ústupek ze zásad nejvyšší etiky = shoření v pekle. Nic na tom, že jsme jen „božími hovady“ a podobným skutkem nepácháme faktické zlo v pravém smyslu slova. Proč by měla být ochrana osobních uměleckých aspirací v rozporu s pomyslným desaterem?

V případě polemiky pana V. Olmera s názorem pana T. Hanáka není žádná jedna Pravda. Vždy půjde o míru osobní zkušenosti (příp. adaptability) a vyvinutosti smyslu pro morálku. Obě jsou jako obrazné veličiny nedefinovatelné.

Nejde o vinu samotnou. Překážka tkví v neochotě (nebo strachu?) odpustit již odčiněnou vinu.

Nesrovnávejme kandidáty s liliemi a připomeňme si, že přiznání vlastních vin je nejen aktem katarze, ale taktéž krokem vpřed. Naproti čemuž momentální hlava státu svá selhání při (bohorovné) legalizaci nečistě nabitého kapitálu všemožných někdejších mocipánů či veksláků skrze slavnou českou privatizaci nikdy nepřiznala…

Václav Král