Dědečku a babičko, co je to za obrázky v té krabici?

ANEB JAK NEZTRATIT KUS SEBE SAMÉHO Jak zraji, dochází mi stále naléhavěji význam ztracených příběhů, které nestihly být vyřčeny. Zejména těch rodinných. Často si je s sebou nenávratně odnášejí naši rodiče, prarodiče nebo praprarodiče do svých dalších životů. A my již možná nikdy nezjístíme, kdo a proč je na zašlé fotografii, již jsme zdědili v rodinném fotoablu...

JÁ A PŘEDČASNĚ ZESNULÝ TATÍNEK

Bylo mi šest let, když tatínek zemřel na infarkt. Nejen pro oba z nás to bylo velmi kruté setkání se smrtí. Mělo přijít až o několik desítek let později. Celkem nedávno nás opustila babička, matka mého otce. Ačkoli jsem ji navštěvoval, na vyprávění příběhů z tatínkova života to nestačilo. Jen pár útržků a nejasné souvislosti. Prostě ztracená příležitost. Člověk lituje, až když je pozdě.

CO BUDU VYPRÁVĚT DĚTEM A VNUKŮM O SVÝCH PŘEDCÍCH?

Je překrásný pocit, když člověk zdědí chalupu a umí docenit práci a úsilí svého předka, která za tímto majetkem stojí. Tomu říkám odkaz pro následující generace. Ne každý však nachází svůj nejhlubší smysl v budování hmotných statků. Moudrost mnoha lidí spočívá v jejich duchovnosti a bohatě prožitém životě. V krabici se starými fotkami pak může ležet sto a jeden poklad.

Děda mi vyprávěl spoustu příběhů a z nich mohu porozumět jeho životu. Jak ale porozumět nevyřčeným dramatům, okamžikům štěstí, zkouškám, prohrám a výhrám, zůstávají-li vesměs ukryté ve tmě po mém otci a jeho matce?

CHVÍLE PROCITNUTÍ

Čas plyne a mezigenerační výměna zkušeností je stále prázdnějším pojmem. Jeden život vzniká, další se blíží ke konci. Jak však předat vzpomínky a životní příběh potomkům? To ony jsou - krom skutků - lidským přesahem do budoucna. Ony jsou naší součástí, to my jsme jejich pokračováním.

 KAŽDÝ ŽIVOT JE JEDINEČNÝ - TVŮRČÍ VÝZVA JAKO HROM

Kdo by nechtěl zanechat takovou stopu, může-li? Rodinná "kronika" může představovat vítanou možnost seberealizace při skládání mozaiky prožitých příběhů, příběhů fotografií apod. 

Jsem přesvědčen, že každý člověk v sobě nese jedinečný příběh, který má pro jeho rodinu nevyčíslitelnou hodnotu. Je to dar příštím generacím jeho potomků. Právě prostřednictvím vyprávění může velkou část těch nejhezčích vzpomínek prožít znovu. A konečně je zaznamenat, aby nezmizely spolu s ním. Sondou do minulosti myslím vždy moudříme, učíme se o druhých i o sobě. Je to také cesta k mezigeneračnímu pochopení, úctě ke starším. Vyprávění je způsobem očisty, úlevy a radosti.

A co vaše krabice se zašlými rodinnými fotografiemi? Odvane čas také její příběhy do nenávratna?