Pohovor č. 152 - jak ho (ne)podělat

Cítíte také jakési zadostiučinění, už jen když se vám podaří „vydupat z úhoru“ pozvání k pohovoru? Ano, i to je částečný úspěch. Připodobnil bych ho k vytipování slibného artiklu v akčním letáku. Že se posléze na místě po dotyčném zázraku slehla zem, je již další téma. Budiž. Pojďme tedy do steče.

Vydáte-li se na pohovor kvůli zaměstnání, které zoufale potřebujete, s mírnou nadsázkou se vydáváte napospas jak celému světu, tak konkrétnímu jednotlivci. Příp. tzv. komisi. Jde mnohdy o zážitky hraničící s ohrožením jinak velmi dobře udržované vnitřní integrity. Zkrátka je třeba si hlídat „vlastní cenu“, a to nikoli jen ve smyslu finančním.

Sláva, ve vzduchu je opět naděje na lepší zítřky. Vyrážím na smluvený pohovor do renomované společnosti. Přivstal jsem si, abych se dobře připravil. Mám to sotva deset minut od domu, přesto se mi nedaří najít kýžený objekt, ačkoli mi Ing. XY zodpovědně namailoval detailní (vpravdě spásnou!) Google mapku. Podle střechy z leteckého pohledu se velmi dobře hledá. Ulice a číslo popisné jaksi v návodu chybí. Jedu na kole, bloudím jako na konci světa a už mám 15 min. zpoždění. Vrátní mě posílají od čerta k ďáblu a jen instinkt mi napovídá, že tady to už sakra někde musí bejt.

Nadávám a veškerá příprava se mi poněkud rozpadá do pocitů zmaru. Ztrácím kontrolu. Ing. XY má obsazený telefon a báječně mi mokne mapa. Ruce mrznou a z nosu mi začíná téct. Idyla. Za chvíli mám udělat ten nejlepší dojem. Dokonalé východisko.

Ing. XY konečně dohovořil a bere můj hovor. Už o mně má echo z vrátnice rozsáhlého komplexu budov. Jestli měří, jak dlouho může trvat cesta cca 150 m, jsem jistě rekordmanem. Žel je jeho kancl na nejzákeřnějším a zcela neznačeném místě.

Konečně po jeho ústní radě nacházím kliku dveří do „třinácté komnaty“. Přichází mi naproti urostlý třicátník s brýlemi a v bílé košili s kravatou. Po stisku rukou vcházíme do zasedačky se zcela holými zdmi. Naše hlasy se rozléhají místností a velmi rušivě rezonují. Omlouvám se za své zpoždění a jako náznak výtky je mi obrazně předhozen nákres cesty (z mailu). Očividně se v pohledu na situaci rozcházíme. Nevadí, o to zde nyní nejde. Zasedáme a vlastními slovy mám rekapitulovat svůj profesní životopis. Klasika. Pak „požadavek“ na plat a pomalu končíme. Ani ne po deseti minutách. Prý jde o první kolo. Do dalšího týdne obdržím vyrozumění, zda postupuji či ne.

Venku přestalo pršet. Snad i vysvitne slunko. Blátivou cestou ze třinácté komnaty se vydávám domů.

Cestou zpět mě napadá, že vlastně vůbec netuším, co si tak může Ing. XY myslet. Ve hře jsou všechny možnosti. Chráním tedy svou integritu a chci věřit svému novému závěru: Když jdou věci příliš hladce a mám z pohovoru dobrý pocit, výsledný efekt je právě opačný. Tentokrát vsadím na jiný scénář: Přijdu-li na pohovor pozdě a zmoklý, jistě to bude hotové terno. Tím spíše, že trvá jen deset minut a v reakci na únavný kolorit stran platu si v legraci (asi nelibě pochopené) řeknu o 50 tisíc měsíčně.